Aerobní tragéd

Tak docházím k názoru, že v minulém životě jsem musel být minimálně ten, kdo Feidippidovi nedal napít při jeho běhu z Marathonu a ten to kvůli tomu následně nepřežil, nebo jsem ho rovnou utloukl starověkou násadou od lopaty a historické anály to již nedokumentují. Jinak by totiž níže uvedené snad ani nemohla být pravda.

Mé potíže s nohou jsou všeobecně známy. Léčil jsem vše dobře, ale nedal na rady zkušenějších, abych se na maraton vykašlal. Až do dnešního rána jsem měl pravdu já. Noha se léčila bezvadně, sice jsem poslední tři týdny běhal tak 25km týdně, ale to se koneckoců dá brát i jako tapering. O víkendu v soboru necelá patnáctka s Albertem po horách, opatrně, bez problémů. V neděli večerní osmička, bez problémů. Nohu jsem sice trošičku cítil, ale o bolesti nemohla být ani řeč.

Dnes jsem už chtěl jen tělo polechtat mírnou pětkou, v naprosté pohodě. Což jsem taky udělal. Naschvál jsem si vzal na sebe teplé věci a už v klidu a pohodě vyrazil. Po dvaceti minutách běhu jsem si tak říkal, jak se vlastně na tu náročnější trať v lese těším a současně přemýšlel, zdali si s sebou vezmu iPoda a co si vlastně do něj nahraju. Klusalo se mi úžasně.

A jak si tak lebedím v povznášejících myšlenkách, najednou cítím zatahání v pravém lýtku. Další dva kroky a v lýtku zřetelně luplo. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to musí zdát, že už jsem hypochodr. Velká bolest mě bohužel vzápětí přesvědčila o opaku. Zbytek jsem došel, běžet se nedá.

Mám po sobotním maratonu, nemá smysl si nic nalhávat, tohle nerozchodím (vlastně jsem rád, že mohu chodit;). Už to první zranění varovalo, teď se jen potvrdily prognózy. Zrovna teď, když vím, že už něco naběháno mám a ten maraton bych sice stopro nezaběhl rychle, ale snad určitě bych ho doběhl. Že mi mírně řečeno není zrovna super na duši, netřeba rozvádět.

Potřebuju pauzu a vrátit se ke kořenům. Teď nebudu řešit nic, vrátím se k pohybové pestrosti a najdu znovu tak důležitou radost z běhání. A je úplně buřt, zda-li člověk běží sedmičku nebo pětadvacítku. Pak se uvidí.

S tím souvisí také to, že na nějakou dobu nebudu na blog psát. Ono jednak nebude co a jednak se potřebuji nějak mentálně resetovat. Koneckonců ani s mými posledními zápisky nejsem spokojen, vytratila se z nich ta pomyslná šťáva, která snad v mých textech v minulosti někdy byla. Jasně, zůstalo pár dobrých věcí, parta, fórum, částečně i behej.com (i když já zdaleka už nejsem tím hybným prvkem), to je doufám dobře. V poslední době dělám spoustu věcí „přes závit“ a ono se to pak vrací. Prostě potřebuju pauzu. Tak se mějte zatím všichni moc fajn a dík za podporu!

Jak jsem v minulém příspěvku psal, minulou neděli jsem společně s Albertem využil k tomu, že jsme proběhli trať českolipského krosmaratonu, do kterého se pustím následující sobotu (doufám, neb nožka pořád bolí). Ne snad probůh celý maraton, ale jeden ze čtyř plánovaných lesních okruhů.

Okruh se běží v hodně příjemném borovicovém lese a je značený puntíky na stromech, tudíž se dá proběhnout prakticky kdykoli. My jsme byli navíc vybaveni orienťáckou mapou, kde Albertův kámoš vyznačil trať (se kterou má osobní zkušenost).

No, překvapení první. Je to skutečně KROSmaraton. Běh v lese je hodně příjemný, ale celkově výrazně náročnější než po asfaltu (kterého je tam cca 400m v jednom okruhu). Běží se vesměs po písčitých lesních cestách a je třeba říci, že písku je občas až až = nohy se trochu boří. Když připočtu klacky, šišky a tu a tam kameny, pak je třeba zkrátka dávat pozor kam se šlape. S přibývajícími kilometry to může být docela legrace.

Další věc jsou kopce. Určitě se nejedná o kopcovitou trať, větší stojka je tam vlastně jen jedna. Ale ejhle, ono se to nezdá, ale časté přebíhání minibrdků znamená, že nastoupané metry za jeden okruh se přiblíží ke stovce. Suma sumárum, nastoupané výškové metry nebudou daleko od čtyř set. A to už je sakra cítit. Takže to není zrovna žádná sranda ;) Uvidíme…

No tak snad konečně. Dnes večer jsem s kamarádem B. (zotavuje se z prasklé achilovky = squash) a novou čelovkou vyrazil na osmičku. A zase konečně pro radost. Pohoda, pokecali jsme a to nejdůležitější… poprvé po dlouhé době mě nic podstatně nebolelo.

Smůla před maratonem mě pronásledovala víc, než bych si přál. Jednak se mi po služební cestě minulý týden vrátila nezanedbatelná bolest v krku, což jsem skutečně nečekal. Asi mi tam dlí někaký šmejd (je mi buřt jestli to je bakterie nebo virus) a ničit prášky ho nemůžu, protože by to byl konec maratonu. Takže jsem ho ničil cucavými bonbony proti bolesti, céčkem a čajem. Ťuk ťuk, je skoro pryč (ale to jsem si myslel už dvakrát :)

Horší je lýtko. Konzultoval jsem vše do detailu s Milošem a vypadá to na prasklé svalové vlákno, které dávám pomalu dohromady. Snad mi už zmizela boulička (krevní výron?) v lýtku plus noha mi už prakticky nenapuchá. Tzn. mýtický tapering není tapering, ale normální pauza :( Popobíhal jsem míň než bych chtěl a dnes byl první den, kdy lýtko dalo téměř pokoj. Takže snad se toho maratonu nějak dočkám (ťuk ťuk radši znova) a dokonce už znám i českolipský okruh, byl jsem tam v neděli s Albertem… Ale to až v dalším postu.

Murphyho zákony neúprosně fungují. Ještě v minulém příspěvku jsem konec minulého týdne považoval za optimistický. No, nakonec moc nebyl. Mé problémy jsou dva. Krk a noha.

Tak nejprve téma jednodušší. Krk. Optimisticky jsem minule tvrdil, že má bolest v krku trvala týden a použil jsem minulý čas. Chybka, chybka. Ledva jsem šajzewoche příspěvek dopsal, bolest v krku se vrátila. A opět. Bolest, tentokrát už fakt docela velká. Nic víc, žádné frkání, žádná únava. Běhat se s tím dá, ale na optimismu to nepřidá. Teď v neděli večer snad bolest už doznívá (po čtrnácti dnech!). Ale zakřiknout to už nehodlám.

Horší je noha. V minulém zápisku jsem popsal stav, kdy se cosi nehezkého stalo v mém pravém lýtku, jakési podivné tahání. Neponechal jsem nic náhodě, dva dny dal pauzu, mazal Fastum Gelem (žádné protahování, to by nemuselo být ok). Ve středu jsem vyrazil na lesní desítku, zvolna, úžasné počasí, úžasně se mi běželo, lehce, žádná bolest, prostě paráda.

Můj okruh má deset a půl kilometru. Poslední dva kilometry jsem si dal opravdu záležet, abych dobíhat ještě volněji. Běželo se mi krásně, poslední kilometr jen hodně příjemný a volný výklus. Po deseti kilometrech a sto metrech najednou známé a bolestivé zatahání v lýtku… a bylo to tam znova. Zbývajících čtyřista metrů jsem dobíhal s bolestí a následovala klasika. Bolest, při pokusu nohu protáhnout do špičky bolest až křeč. Takže znova dna dny pauza, znova klid, Fastum Gel.

Sobota. Teprve druhý běh za týden. Chtěl jsem zkusit něco delšího, mám tři týdny do maratonu a dle plánu měl být poslední opravdu dlouhý běh. Nebyl. Byl jsem v jizerkách, vyběhl jsem šíleně opatrně a začínal pomaličku do kopce (to dělá noze překvapivě nejlépe). A po půlhodině a třista výškových metrech švih, zatahání v lýtku a znova bylo po jakémkoli komfortu. Uběhl jsem necelé dvě hodiny s bolestí (snesitelnou) v lýtku. Po doběhu opět bída a utrpení, bolest. Lýtka se bylo těžké vůbec silněji dotknout. Navíc mám pocit, že jsem si v lýtku nahmatal nějakou maličkou bulku, kdoví co to je. Co hůř, mám pocit, že lýtko mělo tendenci trochu napuchnout (jako kdysi). A to není óká ani náhodou. Teď večer druhý den už je to o moc lepší, lýtko jsem rozmasíroval, cítím ho jen lehce a myslím že bolest odejde… ale celé se to bohužel může opakovat při dalším běhu, a to mi na optimismu moc nepřidává.

Proč? Reálně jsem přišel o nejtvrdší týden tréninku, který by mi býval pomohl nejvíc. A teď nevím, zda-li se mi do maratonu podaří lýtko vyléčit. Navíc nemůžu přestat běhat a dát noze úplný klid, to bych to taky mohl zabalit. Takže žiju v nejistotě a kdybych ten maraton neměl běžet, tak to by mě fakt nehezky dostalo :( Omlouvám se za poněkud pesimistický příspěvek. Jakýmikoli radami ohledně lýtka mi uděláte radost, jen vynechte prosím ty, které říkají dej si pauzu nebo neběž teď maraton ;)

Taky popírám, že bych měl rychlé nárůsty objemu. Neměl, věřte mi, tělo jinak poslouchá bezva. Sice běhá pomalu a nedoběhne daleko, ale přetažen nejsem. Tak dobře se už znám. Jen mě vytrestaly asi ty (tak s citem!) běhané kopečky.

Začalo to předminulý čtvrtek o státním svátku. Běžel jsem dlouhý běh (2:40) a trpěl jsem snad ještě víc než normálně a bohužel jsem musel zase kousíček jít. Nohy se prostě nezvedaly ze země, šlo to blbě. Ale obecná únava zase taková nebyla. V pátek jsem šel vyklusat osmičku, ale nohy bolely opravdu hodně, navíc jsem se cítil unaven pocitově víc, než odpovídalo únavě po čtvrtečním dlouhém běhu. V pátek odpoledne jsem už připomínal mrtvolu poháněnou větrem, dokonce jsem už ani nemohl řídit cestou na chalupu…

Sobotu (poslední zářijový den) jsem vypustil a díky tomu nakonec přece jen těsně nedal 200km na září. Přišla choroba. Vypadalo to zprvu jako počínající rýma, ale současně pobírané dávky antioxidantů chorobu zjevně zaskočily. Rýma nebyla, ale zato jsem se prakticky až do tohoto pátku (tedy týden!) potýkal s bolením v krku. Docela úporným, ale jinak nic. Žádné smrkání, žádná teplota, nic. Jen bolení v krku. Nepamatuji si podobný průběh nachlazení, mikroby se prostě mrchy chovají zvláštně, ale třeba se zrovna zalekly mé současné tréninkové zarputilosti :)

Suma sumárum, celý tento týden jsem běhal s bolením v krku. Úterý lesní desítka, čtvrtek lesní třináctka a v pátek jsem zkusil mírné intervaly do kopce. A tam se asi stala drobná chybka. Nedaleko místa, kde vybíhám na své lesní okruhy, je asi 400m zpočátku hodně prudký kopec, který se dá oběhnout zpátky po asfaltu z daleko mírnějšího kopce. Dohromady kilometr. Ideální, kopec je přítel. Dva kilometry tam, čtyři intervaly, dva kilometry zpátky. Dohromady osm kilometrů, na páteční podvečer nádhera. Dobře vím, že speciálně v tomto případě je třeba si dávat majzla na zranění, takže kopec jsem vybíhal opravdu v klidu, tak chlup nad 160 tepů. Tudíž kdoví jestli se to dá vůbec nazvat intervalem, je to stále ještě komfortně v aerobním pásmu. V klidu jsem doběhl a byl spokojen, že neudělal nějakou blbost. Ale…

Včera v sobotu pauzička, na dnešek naplánovaný dlouhý běh. Ještě VČERA jsem někomu vykládal, jak bylo moudré poslouchat Miloše, který mi doporučil koenzym Q10, tudíž i přes rapidní nárůst objemu za září žádné potíže (teda kromě toho, že mi to neběhá nijak zvlášť rychle a dlouhé běhy jsou normální muka, ale to je zase jiná kapitola :).

Věci se nemají zakřiknout. Dneska jsem vyběhl na plánovaný delší běh a překvapivě jsem byl úplně jiný člověk (že by pomohly ty kopce?), tempo na mě slušné, prostě radost běžet, zase po dlouhé době. Nijak jsem to nehrotil, ale běželo se tak nějak samo… Až do sedmého kilometru. Tam mě cosi začalo tahat v lýtku, bohužel velmi podobné pocity jako před dnes už skoro dvěma lety, kdy jsem s tím laboroval víc než měsíc. Tehdy to bylo asi botama a noha levá, teď to botama není a je to noha pravá. Lýtko jsem zkusil protáhnout, bolelo. Takže jsem běžel dál, ani ne tak moc přes bolest, dával jsem si pozor na styl, nic přes závit, opatrně…. Ale ono to stejně běželo! Nakonec jsem běh zkrátil, dal necelou dvacítku, ale tempem 5:45, což je na mě strašlivě rychle. Ovšem překvapivě subjektivně bez velké námahy. A nijak bídně mi nebylo až na to, že lýtko jsem cítil, a to zejména po doběhu. Bohužel, déle po doběhu už bolelo, a to docela dost. Pokus o protažení končí náběhem na křeč. Takže Fastum gel. Teď stejně dva dny díky nedostatku času běhat nemůžu, tak dám nožce klid. Ve středu mám den dovolené a měl bych stihnout dlouhý běh. Tak uvidím. Mísí se ve mně velmi dobré pocity paradoxně z dnešního běhu a obavy, co bude s nohou zrovna v závěru přípravy na den D, t.j. 4. listopadu…. Snad pomůže běžecká štěstěna.

Jo, dlouho jsem měl jisté podezření, až najednou přicházím na to, že to je definitivní: neběhání skutečně bolí. Co tím myslím? Poslední měsíc se už opravdu na mé poměry poctivě připravuji na finální útok 4.listopadu. Za září jsem jen těsně nepřekročil 200km jen proto, že na mě zas něco leze a musím si teď přes víkend vybojovat svůj drobný boj se zákeřnými mikroby a běh v posledním zářijovém dni jsem musel vynechat. (Vím, dvěstě kilometrů pro skutečné běžce nic není, pro mě coby tragéda je to dost, zejména když se podíváte na mé miniobjemy měsíce předtím.)

Běhám třikrát až maximálně čtyřikrát týdně, na víc mi bohužel čas prostě a jednoduše nezbývá. Vynucená chyba je to, že pracovní program někdy způsobí, že neběhám tři dny po sobě. A tam se právě začne projevovat prapodivný fenomén bolesti v různých částech těla (kolena, záda a podobně), který jakoby mávnutím kouzelného proutku mizí, jakmile začnu zase běhat. Jo, je to tak! Tělo mrcha vyžaduje běhání a bolestí si ho vymáhá! Nemám jiné vysvětlení, doufám, že už rozumím svému tělu natolik, že nejdu nikterak přes závit do té „špatné“ bolesti. Navíc kdybych dělal něco špatně, bolest by se zvětšovala. Není tomu tak ani náhodou. Pokud je pauza jeden nebo maximálně dva dny, tak se maximálně projevuje typická a nikterak nepříjemná bolest z únavy. Třetí den už je to horší. Tu ostře píchne v koleni, tu z zádech. Bolí hlava. Bolí krční páteř…. až do té doby než se rozeběhnu, pak bolest zázrakem mizí, a to i po doběhnutí a následující den… :) Zvláštní to jev, dlouho jsem si myslel, že je to autosugesce. Není, ono to je údajně normální, koleckonců o tom třeba píšou i v článku o tapperingu na Runner's World. A pak se v tom organismu vyznejte ;)

Už dlouho o sobě vím, že mám prostě a jednoduše rád dobrou kávu. Jen jsem si to zřejmě dostatečně neuvědomoval a pil jsem patoky doma, patoky v práci. A právě na konci minulého týdne mi došla trpělivost a koupil jsem alespoň trochu rozumný stroj na espresso. Přišel minulý pátek a já jaksepatří nedočkavý jsem ještě večer navštívil hajprnovu, koupil slušnou zrnkovou kávu a jal se stoj pořádně tunit…

Což o to, kafíčko bylo lepší a lepší, nicméně aby se to náležitě poznalo, je třeba jej chutnat. A právě v tom byl ten háček. Takhle někdy kolem půlnoci se mi podařilo se dokonale předávkovat kofeinem… Přece jen, pořádné espresso je nepoměrně silnější než výše zmiňované patoky…. těch se dá vypít pět, sedm denně a nic. S mým nízkým tlakem to je úplná pohoda, žaludku to neubližuje, neb je to v podstatě jen hnusná černá voda…. S espressem je to poněkud jiné, a to jsem si právě v onen zmiňovaný pátek uvědomil…

Jak vypadá předávkování kofeinem? V mém případě naštěstí ne tak, že bych neusnul, to opravdu nepamatuji, že by se kdy stalo. Ale spánek je mimořádně lehký a přetrhávaný, přičemž probuzení přijde (v sobotu!) tak kolem šesté (po pěti hodinách spánku) a vypadá, jak kdybych celou noc ležel na pružině, která se ráno uvolní a vymrští mě tak, že se rozplesknu o strop a o dalším spánku už nemůže být ani řeč. Ono se to zdá být fajn, ale problém je v tom, že se vlastně jedná o kontinuální excitaci kombinovanou se šílenou únavou, která se docela slušně přes den prohlubuje… ;)

No a co následovalo v sobotu? Dlouhý běh, přece… ;) A tam už se tělo sakra mstí… dvacet kilometrů jsem uběhl s absolutním sebezapřením, dokonce jsem ke konci chvílemi i šel.. prostě docela bída. Zejména posledních pět kiláčků byla skutečná chuťovka…. Vcelku logicky.

Navíc po dlouhém běhu nenásledoval odpočinek, protože jsem odpoledne slíbil focení MTB závodů. Takže dalších sedm hodin na nohou…. V neděli návštěva u příbuzných a nohy vcelku pochopitelně bolely tak, že jsem nedělní běh vynechal….

Jako laik bych předpokládal, že předávkování kofeinem skončí, pil jsem hodně vody, ten kofein se přece jen s tekutinou musí nějak z těla dostat…. A ono to nefungovalo! Kofein se mě držel jak ho*no košile až do pondělka, takže jsem si pocit povrchní excitace kombinovaný s hlubokou únavou skutečně užil až do morku kostí… No nic, jsa obohacen o cennou zkušenost, stejnou kravinu opakovat již opravdu nehodlám…. Ale dobrý kafe je dobrý kafe, mňam! ;)

… tak jsem se do toho pustil seč mi tělo dovoluje. V sobotu padla osmnáctka a plán je navyšovat délku dlouhých běhů až k magické třicítce, půjde-li to alespoň trošku. Otázka zní: do jakého maratonu jít? Bohužel jsem vzhledem k plánované cestě opustil myšlenku relativně blízkých Drážan 22. října (staré chyby opakovat fakt nechci ;) a spustil diskuzi o maratonech někdy v listopadu.

Zatím to vypadá na Českou Lípu, která se běží 4.listopadu. Českolipský maraton má pro mě dvě výhody. Jednak je to blízko a jednak vyhovuje termínově (tedy listopad). Tam bohužel výčet výhod končí. Je to krosmaraton a já opravdu nevím, co si v tomto konkrétním případě pod tím představit, protože na Internetu patrně neexistuje jiný odkaz než minulé výsledky a nějaké starší propozice. Další věc je fakt, že maraton z předchozích výsledků běží tak třicet chrtů, které uvidím tak maximálně 200m po startu. No nic, to je holt daň za to, že jsem maraton nezvládl dříve… Nemáte prosím někdo zkušenost s tímto maratonem? Případně znáte onen desetikilometrový okruh, který se čtyřikrát běží kdesi u Sosonové? A nenapadá vás náhodou ještě jiný maraton v listopadu? Předem dík za odpovědi, pomůže mi to!