Archive for the ‘Tragédův deník’ Category

Prázdninový režim

Středa, Červenec 12th, 2006

To je vedro, co? Přiznávám se bez mučení, že pro psaní na blog nemám nějak múzu, proto prosím berte prázniny jako mou (skoro) psaveckou pauzu.

To ovšem nic nemění na faktu, že se snažím běhat a hlavně taky už taky trochu jezdit na kole. O běžeckých objemech teď nemůže být moc řeč, v těch vedrech se mrzačit nehodlám plus boj v vlastní leností je nelehký. Ohledně zkušenosti s vedry mi bohatě stačilo, když jsem minulý týden těsně po poledni stoupal od Jablonce směrem na Slovanku, to už nebyl snad ani běh, jen jsem klusal s pocitem že mi z uší stříká žhavá pára, která před tím byla mozkem… :)

Vlastně přece jen jsem něco napsal, minulý týden to byl článek pro behej.com o nové (možné) době technologické v běhu, nevím, zda-li jste četli. Nicméně úžasný paradox je ten, že právě v tomto období jsem si sundal rychlostní čidlo z boty a snažím se nestresovat sám sebe mrzkou rychlostí v běhu a v červenci běhám pro radost…. :)

Víc než týden s bídným běháním

Neděle, Červen 25th, 2006

Minulý víkend jsme organizovali cyklistický orienťák dvojic pro necelých pět set lidí a mohu s čistým svědomím prohlásit, že to má na trénink a životosprávu skutečně destruktivní vliv. Za posledních necelých čtrnáct dní tři běhy, jedny kolečkové brusle a jedno kolo. Bída. Navíc ty vedra nejsou zrovna optimální pro běhání, na kole člověk alespoň trochu ofukuje… Zkrátka musím se co nejdříve vrátit k smysluplnějšímu tréninkovému režimu….

Přiznám se, že už jsem chvíli pokukoval po minulostředeční desítce v Praze (Běh olympijského dne), ale kombinace únavy z organizačního víkendu, pekelného vedra a neodmítnutelná telekonference v práci znamenala konec nadějím na můj první běžecký závod. Ale taky se přiznám, že jsem rád. Pokud by má první desítka měla být v takovém vedru, zcela jistě by to špatně dopadlo, anžto jak známo mé tělo velmi zle snáší teplo, natož vedro. A další demotivace mi opravdu netřeba :) Takže první závůdek teprve musí přijít….

Ovšem běžecký pozitivní zážitek mám ze včerejška. Vytáhl jsem poprvé svá nová Kayana syslená ve skříni už někde od podzimu, počkal jsem si na skutečný večer, kdy už takové vedro nebylo, a vyrazil po asfaltu podél řeky. A zas tak zlé to nebylo. Aniž bych chtěl, tempo se drželo na – pro mě – docela slušné úrovni a patnáctka padla raz dva, bez nějakých šílených mrákot. Teď už zase bude stačit jen trénovat…

Pochoďáky…

Neděle, Červen 11th, 2006

Už jsem si dostatečně ověřil, že pro úspěch (rozuměj doběhnutí) při maratonu prostě musím běhat o víkendu delší kousky. A je to hrůza a úděs. Díky tomu, že už nějakou dobu popobíhám, tak nějakou tu desítku ufuním i se skupinou, kterou jsem neměl šanci před rokem uviset. Ale co naplat, běhy nad řekněme dvanáct nebo třináct kilometrů…. tam jsou prostě lvi. Jak pro mé tělo, tak pro můj mozek. Mám z nich strach a běží se mi opravdu blbě. Od půlky května jsem běžel třikrát šestnáctku, včera osmnáctku. Maratonci se nad těmito kilometry jako dlouhými běhy usmívají, já nikoli.

Ještě včera jsem si myslel, že to nebyla poprvé až taková hrůza. Přestože bylo teplo (které mi tradičně fakt dělá velké problémy), tak jsem poprvé po doběhu nezaregistroval stavy, kdy se mi chtělo ulehnout do prvního příkopu… Dal jsem si záležet, abych běžel skutečně pomalu, abych se snažil doběhnout v pohodě. Což se povedlo. Sice ostudné tempo, ale šlo to. Horší už to bylo dnes. Osmnáctka udělala čest svému jménu a podepsala se na mně dokonale. Dnes jsem chtěl vyklusat přibližně 45minut a byl jsem rád, že se vleču. Pravda, na regeneraci bylo jen asi čtrnáct hodin, ale i tak. Bída. No nic, v trápení zvaném dlouhé běhy budu muset pokračovat až do chvíle, kdy o víkendu budou padat dvacítky a víc. Teď si to ale nějak představit neumím, neboť hic sun leones ;)

Ale abych zas zbytečně nepanikařil… ono se stačí podívat do tabulky naběhaných kilometrů a je rázem vidět, kde je problém. Jasně že se nemohu vymlouvat jen na svůj běžecký netalent, ale taky na to, že tam ty kilometry zatím nemám. Takže show must go on… :)

Svalová vytrvalost?

Středa, Květen 31st, 2006

Abych vám pravdu řekl, vždycky se bavím nad tím, jak tragédí myšlenku šíří zejména ti kolegové, kteří vlastně ani tragédy nejsou :) Moc jim za to děkuji a aby se nedejbože necítili nikterak odstrkováni, tak vysvětlím, co tím míním. Jsem věrným čtenářem běžeckých blogů jako je Tučňákův blog (než nám šťastný běhací robotek přešel – doufejme dočasně – do standby), Wittyho svět a podobně. Nicméně, dejme si ruku na srdce, zápisky těchto kamarádů jsou často o následujícím schematu: „Byl jsem štasten že jdu běhat, šel jsem běhat, krásně mi to šlo a jsem ještě víc šťasten, když jsem doběhl.“ Cha! Hoši, vy nevíte o čem mluvíte. Já vám řeknu, o čem tedy pravdivý běžecký tragédí svět je. Dal by se často shrnout do zcela jiného schematu: „Přemlouvám se abych šel běhat, už po třech kilometrech se mi chce chcípnout, po sedmi se cítím jak normální běžec zhruba na 35km maratonu a zbytek dobíhám čistě na vůli. Doběhnu a jsem rád že žiju, odplazím se domů a léčím se dva dny :)“ No, tak hrozné to není (abych pak nedostal v komentářích a mailech zcela oprávněné motivační kázání), ale reálné schema to bohužel má, alespoň tedy co se týče mé maličkosti.

Myslím že v mém případě se jedná o nedostatečnou svalovou vytrvalost pro běhání. Už mnohokrát jsem psal, že z hlediska výkonnosti srdce se mi zdá být vše v pořádku, nijak zvlášť se nevyšťavím do anaerobního pásma, vcelku slušně srdíčko zregeneruje a přesto to moc nejde. Podvozek regeneruje prokazatelně blbě a zejména v poslední době mi delší běhání dělá problémy. Delší teď myslím chlup nad patnáct kilometrů, protože víc zatím neběhám. Bohužel, musím přiznat, že nepěkné pocity se dostavují třeba už někde na šestém sedmém kilometru a zbytek běžím docela na vůli s malou radostí z běhu.

Jako například tuto neděli. Po páteční desítce s Alešem (kdy se mi taktéž neběželo bůhvíjak) jsem měl být zregenerován a schopen vyběhnout na nedělní patnáctku s Vláďou. Stačily první dva kilometry a už to zase bylo o vůli. Nohy z betonu, neodlepovaly se od země, prostě to šlo blbě, v běhu nebyla žádná lehkost. Navíc po sedmi kilometrech už mi začalo být i nedobře, trošku se motá hlava, běh je prostě upachtěný. Přitom žádné velké tempo, nejsem nijak zadýchaný, i když teď už přece jen běhám o něco rychleji než dříve.

Je to možná kombinace faktorů. Jednak myslím, že na běh pořád ještě nemám svalovou vytrvalost. Pochopil jsem to minulý víkend, kdy jsme na chalupě absolvovali asi patnáctikilome­trovou vycházku. Člověk by si řekl: nějakou dobu běhám, to musí být radost se takhle projít. Prdlajs. Bolely mě nohy snad ještě víc než při delším běhu :) Prostě tělo není oběhané. Pomalu se smiřuji s tím, že prostě budu muset běhat daleko víc než „normální lidé“, abych se dostal alespoň trochu do komfortní zóny.

Další chybičkou může být ten fakt, že tu a tam už běhám trochu rychleji. Žádný kalup, ale když se cítím dobře, pak většinou formou fartleku tu a tam zrychluji. Výsledkem jsou desítky po lese v průměrném tempu 5:10 – 5:30. A ono je to asi na mě moc. Na první pohled se mi zdá, že mě to nijak nevyřídí (a Polary mě v tom utvrzují), ale tělo si asi myslí opak, blbě zregeneruje a už se vezu…. Měl bych se asi vrátit hezky pokorně k nižšímu tempu, co se dá dělat…

Poslední věcí, se kterou se teď trochu trápím, je únava. Jsem unavený a už si to musím přiznat. Chce se mi spát. Skoro pořád. V autě, v práci, chvilky plné energie střídá pocit živočišné únavy. Přes víkend spím docela hodně a stejně to je málo. Zatím si nepřipouštím, že bych přetáhl závit v práci (o přetrénovanosti nemůže být fakt ani řeč :), spíš to po debatě s Milošem Škorpilem vypadá na něčeho nedostatek. Fakt je, že jsem po zimě a sychravém jaru už definitivně vysadil céčko, jiné suplementy nepoužívám, tudíž mi mohou chybět nějaké minerály. Miloš doporučil koenzym Q10, tak uvidím. Zkusím ještě osvědčený příjem nadměrného množství tekutin a uvidí se. Ono to půjde ;)

A abych nebyl zas až tak pesimistický, běhám. Za květen to bude 140km a půjdeme výše. Dnes mě Radek N. vyděsil konstatováním, že z mého blogu není jasné, zda-li poběžím maraton. Jasně že jo! Už jsem o tom psal, bude to jeden z těch podzimních, jen se ještě rozhodnu jaký.

Nepíšu, ale zato běhám…

Pátek, Květen 19th, 2006

Nadpis hovoří za vše, snad bych ani víc přidávat nemusel ;) Už se nechci opakovat, ale mám trošku hoňku, tak zbytky času, který mám, věnuji běhání a na tragéda jsem nic nenapsal. Pravda, díky krásnému lesnímu vzduchu mám koncepty nějakých věcí jak pro tento blog, tak pro behej.com v hlavě a zbývá je hodit na papír. Což je bezva ;)

Další pozitivní zpráva je z behej.com, kde máme nového šéfredaktora, a hádejte koho! Radka Narovce, kterého docela dost lidí zná a který již psal i pro tento web o maratonu v New Yorku. Tak Radku, vítej na palubě, potřebovali jsme tě jako sůl a držím palce! ;)

Jedno trápení ale přece jen mám, třeba mi někdo poradí. Na tragéda útočí v poslední době spammeři, svině jedny (omlouvám se, ale jinak a slušněji to říci neumím) a strkají do komentářů své debilní reklamní žvásty. Mám co dělat, abych spamové komentáře stačil umazávat. Nemáte prosím někdo radu jak jim ve WordPressu utnout tipec?

Rege?

Čtvrtek, Květen 11th, 2006

Jak jsem psal, tak zase trochu běhám a pomalu nasávám dostatečnou vášeň pro to, abych zaběhl na podzim konečně maraton. Milé překvapení je, že jsem se ke svému podivu zrychlil (opakuji, dá-li se o zrychlení z „chůze“ na „rychlejší chůzi“ mluvit ;) Dříve nebylo vyjímkou, že jsem se vlekl dost přes šest minut (třeba i šest a půl minuty, když to nesedlo), teď běhám 5:50 jako tempo, kdy mi běh nesedne a mám pocit, že se vleču (například udělám dietní chybu, což přirozenou řečí znamená přežeru se jako prase a pak logicky nemůžu běžet). Přirozené tréninkové tempo se ustálilo kolem 5:30 a pokud běžím se střídavým tempem, pak kilometry pod pět minut nejsou vyjímkou. To mě těší.

Co mě těší výrazně méně je fakt, že jsou dny, kdy mi to běží úplně samo, mám radost z pohybu, nohy jsou v pohodě, rychlejší běh bolí, ale jaksi radostně bolí. No a pak jsou dny, kdy mi to ale vůbec neběží, mrcasím se po lese zmíněným tempem kolem šesti minut, ufuněný s pocitem těžkých nohou, těžkého těla, a snad i těžkého nabobtnalého mozku :). Prostě to nejde. Problém je v tom, že se zatím nedá moc dobře vysledovat, jak to udělat, aby to běželo. Dny kdy to běhá nebo naopak neběhá se střídají naprosto náhodně a já nevím proč.

Člověk by řekl špatná regenerace. Houbeles. Jen tím to není. Je den (jako dnes), kdy jdu běhat po dvou dnech aerobního klidu a šup, je to i tak trága. Běhání je oproti kolu v tomhle daleko zákeřnější. Pokud člověk není před vyjížďkou na kole vyslověně unavený, nějak to rozjede. Pokud nesedne běhání, je to (alespoň pro mě) očistec a většinou to nerozběhnu ani náhodou.

Zkusil jsem se zamyslet nad faktory, které ovlivňují to, zda-li si jde člověk zaběhat a je v laufu, nebo naopak v něčem úplně odlišném.

Jídlo. Jídlem se teď zabývat nebudu, protože už mám v hlavě třetí díl filipiky proti žrádlu, ale je fakt, že pokud se přežírám (a to třeba i dost hodin před během), má to naprosto devastující účinky na kvalitu běhu.

Pitný režim. Pokud si nedávám pozor na dostatek tekutin, nedělá mi to dobře. Navíc regenerace je prokazatelně o mnoho horší. Vypozoroval jsem sám na sobě, že se to nedá dohnat tím, že se člověk přepije a myslí si, že dohnal vodní deficit. Chce to pít málo, ale pořád. Tady je na místě přísloví, že hlad je převlečená žízeň, ale to se mi zatím bohužel ani náhodou nedaří naplňovat.

Protahování, potažmo masáže. Běhání je daleko citlivější na péči o svaly než kolo. Protahování a obecně péči o svaly flákám a nedělá mi to dobře… ach ta lenost. Tady si nejsem jist, zda-li je to tak klíčová věc, ovlivňující lauf/nelauf, ale podezření tady je.

Auto. Cestování autem není ok. Jen do práce najedu 150km denně a nemá to na běhání ani náhodou dobrý vliv. Bohužel, do Prahy se kvůli tomu stěhovat nebudu, stačí mi zkušenost z těch pár běhů v Praze, abych měl zaručenou depku :)

Práce, životní rytmus. Tak tady si jsem jist. Čím víc jsem hrnoucí v práci, tím hůř pro běhání. I když pracovní vyšťavení nemá fyzickou, ale hlavně duševní podstatu, nedělá mi dobře. Paradoxně se často stane, že přetáhnu závit až tolik, že ani pomalým během v lese si duševně neodpočinu. Chce to prostě jeden dva dny klidu.

Spánek. Na spánek mám taky podezření. Jednou mě Jitka zcela oprávněně plísnila, že vysedávám ještě po půlnoci na netu… Měla pravdu, sám na sobě pozoruji, jak přes normální pracovní týden spánkový deficit roste a pak člověk dospává o víkendu… ach ta civilizace… a běhání trpí. Na poslední dva body je ideální třeba jarní Malorka na kole, ta s denním rytmem dělá divy, ale k tomu se snad ještě vrátím…

Tolik k faktorům ovlivňujícím kvalitu běhu, které mě napadly. Jaké máte zkušenosti vy? Doufám že mě nenapíšete, že vám to běhá báječně za každých okolností :) Díky za názory! Btw, Tučňáka z těchto úvah vyřazuji, protože to není človek, ale šťastný běhací robotek :D

Zase trochu o běhání… ;)

Úterý, Květen 2nd, 2006

Tak jsem se koukal na minulé zápisky a zjistil jsem, že už vlastně v poslední době ani nepíšu o běhání. Upřímně řečeno, poslední měsíce ani nebylo o čem, to každému čtenáři asi došlo. Stačí pohled do tabulky naběhaných kilometrů a musí být jasné, že můj běhací režim se dá nazvat jen udržovací, a to je ještě velmi optimistická definice ;)

Kombinace nepříznivých faktorů typu počasí, stres různého původu apod. od ledna znamenala, že tréninkový plán na PIM šel rychle do háje a já běhal skutečně minimálně. Leden 80, únor 40, březen 40 a duben teď bude zase 70 (ale jen za posledních čtrnáct dní).

Na druhou stranu bych ale řekl, že koncem března dubnem už začíná zlom. Lepší počasí, lepší nálada, Malorka a (snad) vůbec lepší výhledy znamenají, že už zase nejen jezdím na kole, ale i běhám.

Mimochodem, Malorka mi potvrdila, o kolik mě kolo dostane aerobně dál než běhání, takže letos žádné flákání kola! Jednak mi to pak zoufale nejezdí a jednak jsem stejně přišel na to, že běhání mi stačí třikrát týdně, z čehož kvůli maratonu jeden běh musí být dlouhý. Po Malorce tedy znovu zvolna běhám a musím říci, že mě čekala jistá překvapení. Jedno z nich je, že jsem se vůbec nezpomalil, jde-li to tedy ještě vůbec ;) Pln optimismu z absence sněhu popobíhám o něco rychleji a tu a tam vkládám po důsledném rozklusání rychlejší úseky. S podivem zjišťuji, že jsem se zrychlil. Lesní desítku v tréninku běhám relativně v pohodě o pět až deset minut rychleji, tu a tam kilometrové úseky jsou k 4:30. Průměrné tempo už neleze nad 5:20, pokud tedy vysloveně nechci. Což jsou moc dobré signály, ale neraduji se předčasně. Například předevčírem jsem v jizerkách zpět z krátkého výběhu dorazil skoro chůzí. Sedm kilometrů, totální krize a netuším proč. Minulé úterý jsem byl běhat s Kekem a taky mi to neběželo… jen jestli není společným jmenovatelem plné břicho a také stoupající teplota, která mě jak známo nedělá ani trochu dobře :) Při příležitosti běhu s Kekem jsem nicméně zjistil, že mé čidlo je podstatně pesimističtější než Kekeho, což mě udržuje v optimismu, že jsem možná ještě o chloupek rychlejší… ;)

Myslím že přijde čas, kdy bych si mohl zkusit nějakou hodně obsazenou desítku (hodně obsazenou = turisté skorochodci v co největším množství ;), uvidíme. Jinak máme začátek května a je asi nabíledni, jak vypadá moje rozhodnutí ohledně PIMu. Vzhledem k naběhaným kilometrům nepoběžím a abych pravdu řekl, žíly mi to netrhá. Přes závi nepůjdu. V klidu se přes léto zkusím připravit na nějaký podzimní nebo pozdně letní maratonek. Poradíte prosím?

Bakovský půlmaraton v obrazech

Pondělí, Duben 17th, 2006
Keke a Papaaya běží jak o život

Jak jsem už psal, na Bakovský půlmaraton jsem šel vyloženě na čumendu a hlavně fotit. Tragéd tým měl velkolepé zastoupení a já jsem konečně kromě Kekeho a Tučňáka poznal i jiné tragédy skutečně osobně, nikoli jen virtuálně. Na oplátku oni poznali mě, protože někteří se přiznali, že již přestávali věřit, že vůbec existuji ;)

No ale k věci: výsledky a později i obrázky se objeví na behej.com, ale přesto si obrázky můžete užít už teď v tragédí galerii zde. Tak si je užijte!

Teče voda aneb jaro je tu… konečně!

Středa, Duben 12th, 2006

Po návratu z Malorky (ještě o těch bezvadných dnech napíšu, ale teď není čas :/) jsem vyrazil běhat na své velmi standardní místo, neboli do lesa. Bez sněhu. Konečně!

Ale nebudete věřit, co mě potešilo úplně nejvíc. Vždycky vybíháme od vodárny, před kterou je pramen s pitnou vodou a kohoutek. Ten vodaři pochopitelně na zimu zavřou (odšroubují) a voda neteče. Dnes přijedu, koukám a nevěřím svým očím! Zatímco před odjezdem na Malorku se v lese díky sněhu ani nedalo běhat, teď se už les zelená a teče z kohoutku voda! Je jaro! To to ale trvalo. Taková kravina a člověk by nevěřil jak ho to nabije energií!… :)

Frčím

Sobota, Březen 25th, 2006

… tak konečně, frčím na Malorku, na čtrnáct dní. Něco pojezdit na kole, něco naběhat. Abych to měl o něco pestřejší, už příští čtvtek se musím kvůli práci na skok vrátit, abych zas v sobotu v noci odfrčel… nu, není každý den posvícení.

Poslední měsíce byly těžké. Málo tréninku, málo času, nervy. Na Malorku spoléhám v tom, že se vrátím a budu mít trochu jasněji v hlavě co s touto sezónou. Jediný cíl, a to uběhnout maraton, zůstává. Jestli zrovna ten pražský nevím, a žíly mi to netrhá. Jde hlavně o to se dát do kupy a vrátit se k radosti z pohybu ;) Tož mějte se tu hezky, snad se na internet dostanu, ale nijak zvlášť, takže prosím raději nepočítejte s reakcí na maily.