Radkova reportáž z New Yorku!

No, nebudu zapírat, když mi dnes pozdě v noci přišla reportáž od Radka Narovce a já ji poprvé četl, musím přiznat, že i dojetí bylo. Pánové, byli jste v New Yorku skvělí, smekám!!! Myslím, že po Jitčině reportáži z Istambulu je tato Radkova unikátní reportáž z kultovního maratonu dalším pomyslným stupínkem k pozvednutí české neformální běžecké publicistiky ;) Moc díky a hezký zážitek při čtení! A.T.

Radek v NY 2005

Ahoj přátelé, známí, kamarádi, rodino a kolegové, prostě všichni, kdo jste mne podpořili před mou cestou do maratonské Mekky, New Yorku.

Na místo poděkování Vám posílám předlouhou reportáž z místa činu a pár postřehů a dojmů. Přestože nedělní start byl až v 10:10, vyrazil jsem již v půl šesté, abych se z našeho bytu v Brooklynu dostal městskou hromadnou na Staten Island, odkud se vybíhalo. Abych nebyl příliš klidný, jediná linka jedoucí to ráno přes most (jediný na ostrov) nepřijela… Vrhám se do jiného autobusu bez čísla, jehož řidič jen kýve, že přes most přejede ještě dříve, než jej zavřou (ten most :). Most není pro pěší, i když v krajnosti jsem byl rozhodnut prorazit sprintem kordon policistů a pádit na start po svých… Nakonec jsem ale dobře udělal, že jsem nejel oficiálními autobusy, jednak byly hodně drahé a pak když jsem jich stovky viděl trčet na přecpaném mostě, zatímco já se v klidu rozcvičoval, mi přišlo líto všech, kteří museli v těchto autobusech sedět a dýchat zplodiny. Pořadatelé úplně cimrmanovsky řešili problém hromadících se prázdných vozů, zatímco nové a nové přijížděly a ucpávaly trasu, po níž máme již za cca 30 minut běžet :) Nabízenou snídani raději odmítám, pozdní polykání jakéhokoliv jídla před startem je obecně špatné a proto nechápu, jak někdo do sebe může rychle kopnout kafe, jogurt a bejgl (mami, to je taková americká houska na sladko, ale tužší než ta naše česká). Tyhle týpky cestou určitě potkám v podivné pozici nebo zoufale hledající místo, kde si ulevit. S rostoucím počtem přijíždějících autobusů logicky rostou i fronty před kadibudkami, rekordní měla podle mého odhadu asi 100 metrů a lidi na jejím konci tam podle mého stojí dodnes…

Ještě odevzdám bágl do jednoho ze 60 náklaďáků UPS, které je odvezou do cíle. Bágl musí být pouze vyfasovaný, průhledný, z pochopitelných důvodů. Je opravdu obyčejný, žádný tradiční suvenýr jako z jiných běhů, trochu škoda. Naopak triko je pěkné, kvalitní a pro změnu s dlouhým rukávem. Dal jsem si pod něj ještě tenké, funkční triko a oblepil se samolepami s křestním jménem a zemí, kterou „reprezentuji“. To je dobrej fígl, zjišťuji později, neboť řada lidí z dvoumilionového davu diváků je připravena povzbudit jmenovitě a klidně na Vás houknou Go, blbecek, go!, pokud si to prostřední slovo na sebe napíšete :) Udělám pár jogových pozic, abych se zklidnil. Bohužel proběhnout se není v tom mumraji moc možné, to je trochu nezvládnuté. Nahradím to aspoň pozvolným startem do kopce klenutého mostu. Marně se snažím každou půlhodinu najít na smluveném místě dalšího Čecha, Mirka Hasala, a svého trenéra Miloše Škorpila, oba měli přijet z Manhattanu, ale asi jsou uvězněni na mostě v autobusech, tak to vzdávám. Stejně každý chceme běžet jiným tempem.

Místo startovního výstřelu nás ohlušuje rána z děla, ale to už se tři barevné davy dávají do pohybu ve dvou patrech největšího vysutého mostu na světě. Jsem mezi zelenými, ale podařilo se mi protlačit dost blízko ke startu, takže fotobuňku protnu již minutu od výstřelu. To je důležité proto, aby ztráta na oficiální čas, který se jediný archivuje, nebyla zbytečně velká. A taky samozřejmě aby se člověk nemusel pracně tlačit davem pomalejších. Lidé pokračují v odhazování starších svršků, které je měly po tři hodiny před startem udržet v teple. Nechci vypadat jako houmlesák, ale teplákovou soupravu, kterou odhazuje přede mnou stojící Japonec, bych si klidně navlékl na sebe!!! Bude teplo, bude vlhko, to je mi jasné už ze soboty, kdy jsem si šel otestovat formu na masový běh centrem. Nohy byly jakoby z olova, to byl první příznak, že při Velkém to nebude lehké.

Přestože jsme do Velkého jablíčka přicestovali již ve čtvrtek, moc jsem toho kvůli časovému posunu a hlučného místa našeho ubytování nenaspal, to také před maratonem nepřidá. Dalším prohřeškem proti disciplíně bylo, že jsem neodolal a natáhl na nohy fungl nová Mizuna, jen vyměnil na poslední chvíli rovněž nové a nevyzkoušené pot odsávací ponožky za již známé, trekové, o nichž vím, že se při běhu nepohnou. Naštěstí risk s botami vyšel, byly velmi lehké a vůbec jsem o nich nevěděl a to je to nejlepší, co může dálkového běžce potkat. Aby těch chyb nebylo málo, dal jsem si nepředpisově rovněž jídlo v China Townu (radí se nejíst nic před maratonem nevyzkoušeného), no a taky jsem moc před nedělí neodpočíval a rejdil po městě… No odolejte tomu…

Ale zpátky na trať. Na konci Verrazano mostu se tři proudy lidí navzájem proplétají jako když pletete vánočku – úchvatná podívaná. Dva proudy se spojují, zatímco náš zelený se připojí až po několika mílích. Mimochodem běhat maraton na míle je jednodušší než na kilometry. Je jich jen něco málo přes 26 :))) Po půlhodině je mi jasné, že bude hodně teplo a to i na mne, kterej se obyčejně klepu jako ratlík. Proto neváhám a stavím u každé občerstvovačky na pití, zpočátku jen vody, pak i iontů (čepovali přijatelný Gatorade). Trochu mne překvapilo, že nedávali po celou trasu nic k jídlu, kromě gelů na 28.kilometru. Ale to by nebyl NY, aby nepřišel s nečím neotřelým! Věřte nebo ne, divácí si kromě transparentů a hudebních nástrojů přinesli i jídlo pro závodníky!!!Beru si od jednoho chlapečka banán, měl z toho větší radost než já! Jiní podávali papírové utěrky na utření potu, někdo vlastní pití, dojemné bylo, když se z davu natáhla i dětska ručka se žvýkačkou a lízátkem :))))

Queens je poklidnější, černošské diváctvo střídají židovské rodiny, trať se dokonce začne i mírně klikatit a po předchozích pravoúhlých křižovatkách je to vítaná změna. Snažím se běžet první polovinu tempem 4:50min/km, to by dalo něco pod 3:30, tedy můj osobák. Ve druhé polovině jsem chtěl tempo přinejmenším udržet. Ale ouha. Sice ještě na stoupání po Queensboro Bridge přidávám do tempa (mám členitější tratě rád, vždyť mým tréninkovým domovem je Prokopské údolí), pak dokonce přijde sen v podobě 1st Avenue na Manhattanu, kde stojí špalíry po obou stranách snad v pětistupech!!! Řev jak sviňa, takže to nakopnu a sním o cílovém čase 3:15.

Ale… První avenue má tu blbou vlastnost, že je dlouhá. A přehledná. A zvlněná. Takže postupně umdlévám, mám pořád žízeň a stavím na každé občerstvovačce. Za běhu pít neumím, ale nemám problém se znovu rychle rozběhnout, takže ztráta nevzniká. Blbý ale je, že mírně cítím srdce. Je to tou atmosférou nebo šíleným tempem? Taky hlava třeští, snad z toho nebude úpal. Poslední maraton, tahle myšlenka se člověku honí v hlavě tradičně okolo tohoto úseku. Je to chvíle, kdy vždycky vytuhnu a natolik ztrácím na tempu, že je lepší přejít na chvilku do chůze nebo dokonce zastavit a udělat dřep. Tak se rychle zregeneruju a doháním ztrátu. Zkouším i tip doktora Maška, místo chůze držet tempo a počítat od jedné do dvaceti a pak znova od jedné. Oblbovačka, ale funguje to. Je mi úplně fuk, že se dostáváme do Bronxu, jeho dolní část není ničím zajímavá, pár činžáků, nic moc ke sledování a odvedení pozornosti. Rychle se vracíme přes most zpátky, probíháme Harlemem. Tam se chytám moc pěkně baby, drží si hezké tempo (její tvary a stálé tempo by naznačovali ajurvédský typ kapha, Miloši :).

Už zbývá jen asi 6 kilometrů, což je vzdálenost, kde jsem se chystal sprintovat. Hmm, asi někdy jindy. Opět se valíme do kopce, podél Central Parku a já už brečím, že chci do toho pitomýho parku konečně vběhnout a jít do cíle. Konečně a hned je to i z kopce. Marně v davu vyhlížím svůj doprovod, nakonec mne nezachytí na foto-video ani oni, přeci jen se nás valí desítky lidí najednou. Mám toho už plný zuby. Jsem na dně, Miloš už musí být dávno v cíli a já takhle vytuhnu… To jsem netušil, že jsem běžel ve druhé půlce rychleji než on, na němž si teplé počasí vybralo mnohem větší daň… Podobně dopadl i Mirek Hasal, chudák chtěl jít na 3:15, nakonec byl o hodinu horší s trávicími potížemi, které se mně vyhnuly.

Sakra, už zase kopec, to snad neskončí. Už nic nevnímám, sny o 3:20 právě mizí na hodinkách, jsem naštvanej, ale vzpomenu si na lidi ze Stromovky a Tragéd fóra a řeknu si, že aspoň mírně zlepším osobák. Cíl se blíží. Konečně. Nasazuji nacvičený výraz štěstí na ztrhané rysy pro cílové fotografy a už to mám za sebou. 3:29, o minutu lepší osobák. Brečím, neměl jsem konkrétní cíl, ale VĚDĚL jsem, že to bude na super pocit. Ten se prostě nedostavil… Ještě asi půlhodinu procházím formalitami, berou mi čip z boty, dostanu trochu jídla, alobal, abych neprochladl, byť jsem uvařenej. Vyfasuju bágl z náklaďáku, slyším posté sympatické „Good job“ od pořadatelů a začíná mi být jasné, že o čas v NY nejde, ať jste první nebo poslední. Dostávám i první povzbuzující SMS od Rosti a Luboshe a ostatních, díky!!!

Konečně se scházím s Jitkou a jejím tatínkem, opět se neudržím a pláču ze zoufalství, že to nevyšlo a Jitka pro změnu brečí, že mne nedokázali ani jednou na trati natočit nebo vyfotit. Utěšujeme se navzájem a pak se dozvídám časy ostatních českých reprezentantů a pomalu si začínám vážit svého výsledku. Vždyť oni zaostali za svými cíly o desítky minut a já si naopak zlepšil své maximum. Výsledným umístěním je vcelku lichotivé 2783.místo z více než 37.000 startu­jících. Miloš je 2024. za 3:23, ostatní se srdnatě probojovávají do cíle přes zdravotní obtíže. Očistcem si prochází i Pavel Mrva, který zahajuje kariéru maratonce rovnou v tom nejlepším, co může maratonce potkat :)

Omlouvám se za dlouhé psaní, ale snažím se zkrátit si dobu do večera, abych neusnul. Vrátili jsme se dnes ráno a musíme překonat časový posun. Nechce se mi koukat ve dvě v noci na záznam z parlamentu :)

Nejsilnější zážitek – seběh z Queensboro bridge na 1st Avenue, fenomenální zážitek, davy šílejících lidí po obou stranách šestiproudového boulevardu vám na tempu přidají minutu na kilometr v místech, kde obvykle tempo začne váznout.

Nejhorší zážitek – Poslední kilometry. Já vím, ty jsou vždy nejtěžší, ale tady vedly do kopce, bylo dusno, přepálené tempo v předchozích pasážích, žádné jídlo po cestě, to vše se umocnilo do opravdu nechutného pocitu. New York je opravdu tvrdou zkouškou…

Největší překvapení – skvělá organizace celé události, včetně registrace nebo třeba hromadných snídaní

Největší nechutnost – sledovat v televizi zvracení za běhu u jedné z favoritek, nechtěl bych se kvůli penězům dostat do podobné situace…

Největší pikantnost – najít své jméno na stránkách The New York Times :)

Největší dík – samozřejmě mé milované ženě Jitce a tchánovi Jardovi za skvělou podporu během závodu i po něm, snad to byl i pro vás zážitek. Fakt jsem byl napnutej na to, co jste minapsali na ten transparentík!

Nejpříjemnější zjištění – i dav 37.000 lidí se může chovat vysoce kultivovaně! Kdo si pamatujete klasické strkání třeba na startu PIM desítky, tak vězte, že tady se nic takového nedělo. Vedle mne klidně, spokojeně a natěšeně stál borec tu z Ekvádoru, tu z Jižní Afriky, tu Japonec. Fakt prima pocit.

Nejdojemnější chvíle – vidět běžet lidi s oběma amputovanýma nohama na protézách. Mráz z toho šel po zádech. Rovněž pořadatelé mají velikánskou, podtrženou jednotku za asistenci postiženým i těm, kteří měli krizi, ale chtěli dokončit. Okamžitě u nich byli dva speciální asistenti v červeném tričku a dovedli jej do cíle, klidně i více než 20 km vzdáleného!

Největší otázka – jak dál s během? Mám teď odhodlání už konečně zaběhnout (subjektivně vnímaný) SUPER čas, nakonec zpětně i ten NY hodnotím jako ne zas tak nezdařilý, byť jsem marně v cíli tlačil zpátky slzy. Povede se to ve Vídni? Láká i ostrovní maraton v Helsinkách nebo italské Benátky či Florencie…

Nejsilnější doping – diváci!!! Třikrát podtrženo, nejlepší na světě. Stačí si napsat jméno a zemi původu na triko a běžet v jejich dosahu. Přestože jsem byl na to připraven, první mohutné GO RADEK GO! se mnou tak trhlo, kdože mne tu zná :) Pak mi upadla ze zpoceného trika samolepka se jménem, tak aspoň řvali CZECH REPUBLIC a to hřálo ještě více, neboť zas až tak velká a známá země nejsme! Potěšitelné bylo i skóre >20:1 v neprospěch Czechoslovakia. Přestože jsem měl na triku jen CZECH, Američani o rozdělení naší federace asi vědí více než třeba Angličani…

Největší sen – jednou takhle společně s Tragéd Teamem poběžíme ulicemi kteréhokoliv velkoměsta a budeme míjet třicetičlený skandující podpůrný tým, jako měli třeba Holanďani nebo Mexičani, to bylo neuvěřitelné, zatím jim musíme jen závidět

Nejhřejivější pocit – ani jednou za tento rok jsem necítil žádný zdravotní problém pohybového aparátu. Co víc si přát?

Největší motivace při běhu – následná návštěva hokeje. Rangers (tedy české národní A) sice prohráli z Tučňáky, ani to nebyl nějaký superzázračný hokej, ale i tak to pro kluka odkojeného studeným litvínovským zimákem bylo legrační bučet na nesouhlas a pískat při nadšení z gólu :)

Největší červenání se – když jsem slyšel od Štěpána Škorpila při přímém přenosu na Eurosportu, že mezi startujícími je i borec Radek Narovec z Prahy 13 :))))

Největší strach – počasí. Nakonec to dopadlo úplně skvěle, na sluníčku tak dvacet stupňů a kromě mlhy na startu jasno.

Přátelé tragédi, snažil jsem se v NY zaregistrovat pod Tragéd teamem, ale ani přes urgence se mi to nepodařilo. Moc mne to mrzí, mohl jsem zapíchnout pomyslnou vrcholovou vlaječku :)

Byl jsem velmi příjemně překvapen, když jsem se po návratu domů podíval na běžecké tabulky na beh.cz a už mi tam svítil čas z NY! Sice oficiální a nikoliv reálný, tedy mírně zlepšený osobáček, ale i tak to bylo prima a dozvěděl jsem se, že jsem letos 330 mezi českými maratonci :)

Radek

Radek v NY 2006 Radek v NY 2005
Radek v NY 2005 Radek v NY 2005
Radek v NY 2005 Radek v NY 2005

16 Responses to “Radkova reportáž z New Yorku!”

  1. Láďa Tarant napsal:

    Díky za čtivý článek a gratuluji dodatečně k výkonu. I když závěr nebyl podle tvých představ, přece jen si ho ustál (divný výraz pro běžce) a myslím, že ten čas je o to cennější. Podle fotek už alespoň vím, kdo povzbuzuje zvoncem na domácích maratónských tratích.

  2. Asistent napsal:

    Radku super článek a díky za zprostředkování i super zážitku. Takováhle inspirace totiž dokáže vyburcovat, a určitě nejen mě osobně, k dalšímu běhání pro radost. A ta radost tam skutečně je ! Chci tím říct, že každý takový článek není jen prostým exhibicionistkým cvičením, ale naopak velmi užitečnou motivací, zprostředkováním té radosti po odeznění únavy, a navíc určitě i dojemné podpory a povzbuzování lidí kolem. Ještě jednou díky a držím palce při tvých dalších osobních i týmových bězích….

  3. Humlice napsal:

    Moc gratuluju ke zlepseni osobaku a zaroven trosku zavidim silny zazitek :-) I kdyz na druhou stranu – je to tak ctive napsane, ze se mi zda jako bych ti bezela za zady.

  4. Jitka napsal:

    Ahoj Radku, gratuluju a děkuju za perfektní článek. Musel to být báječný zážitek! Jitka.

  5. Radek napsal:

    Moc děkuju všem, ještě jeden maraton a vydám knihu :)

  6. papaaya napsal:

    Radku, ac jsem v NY nikdy nebyl, z Tve reportaze mam pocit, ze jsem tam byl s Tebou. Mam rad pocit ‚teseni se na neco‘ ver, ze jsi mi ukazal dalsi ‚neco‘. A nemusi to byt zrovna v NY…doufam, ze se nekdy postesti a taky zaziju masovy beh nekde za hranicemi. A byt pri tom obklopen dalsimi 30 Tragedy… :))

  7. mira napsal:

    Ahoj jmenuju se Mirek Hasal a spolu s Radkem jsem mel to poteseni zabehnout si New York Marathon.Radek to vsechno popsal uplne uzasne,nezbyva nez se vsim naprosto souhlasit.Rad­ku,kdybys behal tak jak pises,tak uz jsi v reprezentaci! Dovolte mi jen nekolik vlastnich postrehu. Do N.Y.jsem se kvalifikoval pres loterii,svuj nejlepsi cas mam z Prahy 3.17 a 3.24 a tak jsem ocekaval,ze se mi podari zabehnout neco podobneho.Vsak jsem se taky poctive pripravoval.shodil jsem par kil,nabehano jsem mel docela dost a trat jsem prozkoumal peclive primo na miste.Pracuju jako stevard u CSA a jsem sluzebne v N.Y. i nekolikrat do mesice.Sice vzdy jen na 24 hodin,ale to mi nebrani chodit tam behat.Bydlime kousek od Central Parku,a tak na poslednich deseti kilometrech trati znam kazdej sutr. Na start jsem jel z Manhattanu predplacenym autobusem a uz na seradisti k autobusum jsem pochopil,proc poradatele doporucovali jet tak brzo!Tolik lidi pohromade jsem snad jeste nevidel.Cesta trvala skoro 2 hodiny,cim vic jsme se blizili ke startu na Staten Islandu,tim jel autobus pomalejc.Sedel jsem vedle borce z Hong Kongu a tak jsme si vyzmenovali informace.Kdyz jsme konecne dojeli,muj prvni uprk vedl k prilehlemu keriku.Stal jsem tam asi minutu a mel jsem pocit,ze jsem se prave dehydroval. Na seradisti jsem hledal Radka na smluvenem miste,ale prijel jsem o hodinu pozdejc,nez jsem planoval,tak uz se asi Radek na to vykaslal a soustredil se sam na sebe.Stale jsem okukoval,jak ze se to tam bude serazovat a asi pul hodiny pred startem jsem se sel tlecit kupredu.Moje startovni cislo 7330 mi zarucovalo dobre postaveni,ale i tak je treba se o nej poprat.Spolu s Radkem jsme byli v modrem pruhu,kde nebezi elita a ktery bezi spodnim patrem mostu Verrazano Bridge.Kdyz jsme se posunuli az pred startovni caru,zjistil jsem,ze jsem se tlacil docela dobre,stal jsem od startovni cary asi 20 metru!Bylo tam docela husto,kdyz chtel clovek udelat treba drep,tak to byl docela problem,o nejakem strecinku ani nemluvim.V teto tlacenici najednou koukam,ze se na me rameno na rameno tlaci Yannick Noah(teniste znaji). No a pak vystrel z dela,pisen New York,New York a uz to frci.Prvni kilak je jen do kopce,bezim ho za 4.30 asi jsem se nacpal moc dopredu a neunesl pocit,ze me vsichni predbihaji,tak jsem se snazil.Jsem to ale c….!Snazil jsem se pozdejc zvolnit,ale asi se mi to nepodarilo,bezelo se mi furt dobre.Nekde kolem desateho km vidim u kraje Radkovu manzelku s vlajkou,nestacim na ni kriknout,stale vyhlizi,tak to bude Radek asi jeste za mnou.Nekde na patnactym me predbihali dva Slovaci,dali jsme rec,ale chtej to bezet kolem 3 hodin,tak at bezej.Kolem 25.km se stoupa na Queensboro Bridge a tam me zacalo pichat v boku.Zvolnil jsem,zacal vic a zhluboka dejchat,ale moc to nepomahalo.Po sebehu na 1.avenue jsem zacal hledat misto,kde jsme se vcera s manzelkou domluvili,ze by jsme se mohli videt.Byliy tady strasny davy,ale nakonec jsem ji zahlid.Krikla na me jak to jde.To je otazka,pomyslel jsem si,a naprosto bezrozmyslenkovite jsem ukazal palcem dolu.A pak uz jsem jenom trpel a trpel.Do cile jeste asi 12km a ja uz trpim,strasna predstava!Na obcerstvovackach jsem jeden kelimek vypil a tri jsem si lil na hlavu a vzdy jsem kus sel.Pichani v bocich ale neprestavalo.V Bron­xu jsem videl jak lekari resuscitovali nejakou pani,tak jsem si rikal,ze to se mnou neni az tak zle.Pak uz konecne prisel Central Park.Vzdycky kdyz jsem tu behaval,tak jsem si rikal,jo az budu pri maratonu tady,tak to uz bude pohoda,do cile par kilaku a budu si to vychutnavat.Hov­no.Skoro brecim bolesti a zoufalstvim,ze mi to dneska nejde.Nakonec jsem to protrpel do cile za 4.11.33.Jsem na sebe nasranej,ze zrovna tady se mi to nepovedlo.V zivote by me nenapadlo,ze se bude nekdy trapit pres 4 hodiny!Ihned po zavode pada rozhodnuti,ze se pristi rok hlasim znova a dokud me nevyberou,budu se hlasit,abych se pokusil o reparat. Po prostudovani vysledku,jsem zjistil,ze Yannick Noah byl opravdu Yannick Noah a ze jsem ho porazil asi o pul minuty!Tak aspon neco.

  8. Radek napsal:

    Mirek: Wow, při čtení jsem se vrátil o měsíc zpět!!! Jedeš do té Dubaje?

  9. mira napsal:

    Driv jsem to napsat nestih,nejak nebyl cas,a navic od vcerejska mam doma zprovoznenej internet nonstop,tak jsem toho hned vyuzil.Do Dubaje jedu,ale jestli pobezim,se rozhodnu az na posledni chvili.Prezentace je az do 31.12.Podle toho jak se budu cejtit.Ale bezet chci,potrebuju si zpravit sebevedomi po tom N.Y.Kdybych nebezel maraton,tak zkusim aspon pro srandu desitku,ta je tam do toho vlozena.Tu aspon vim,ze ubehnu.Cus.