O tom, jak si protentokrát zákeřné mikroby nabily hubu…

Tentokrát se musím pochlubit, jak se mi podařilo počínající nachlazení zvládnout… a přitom recept je tak úžasně jednoduchý. Dát si pauzu, zkusit víc odpočívat, spát a do toho pít hodně čaje spolu se slušnými dávkami céčka… Jak jsem psal v minulém zápisku, něco na mne lezlo, ale musím říci, že úplně nedolezlo. V pondělí, v úterý a částečně i ve středu mi nebylo dvakrát nejlíp (škrábání v krku, bolení hlavy a trochu frkání a prskání), ale skutečnou dlouhou a nepříjemnou rýmu jsem zahnal. Myslím, že klíčem k úspěchu bylo vypuštění úterního ranního běhu za účelem dospání se… :) Kdybych měl čas, už v pátek by to šlo běhat.

Protože jsem ale čas našel až v sobotu, vyrazil jsem s denním zpoždění a s vědomím, že ten neběhací týden už nedoženu. Strategie byla: pomalu, ale dále. Což byla po správém postupu proti chorobě nesprávná úvaha o začátku tréninku. Chtěl jsem běžet co nejpomaleji, ale moc to nešlo. Překvapivě čím pomaleji jsem zkoušel běžet, tím blběji to šlo. Prvních deset kilometrů nebylo ani náhodou v pohodě, pak už to bylo lepší, ale po nějaké lehkosti pohybu ani památky… Dal jsem něco přes šestnáct kilometrů a byla to chyba, protože se mi nepřiměřeně unavily nožky. Koneckonců to je hranice, kam v tuto chvíli zatím běhám nejdál. Dneska to byla jen desítka, znovu jsem se ani nesnažil to hrotit, ale ono to ani nešlo… prostě není tlak v turbu, podvozek je ve špatném stavu. Vůbec mne překvapuje, jak i po tom všem pobíhání je pořád propastný rozdíl mezi stavem srdíčka (tím to nechci zakřiknout, třeba zrovna zítra se mi utrhne aorta… ;) a běžěckého těla obecně. Zatímco srdce jasně říká, že už je odpočinuté a dávno po chorobě (např. dnes mi po doběhu klesla tepovka pod 120 za méně než 30 sekund, což je jasný signál naprosté pohodičky), tělo nezvládá. Bolí mne nohy, není v nich žádný švih a navíc mne zas bolí to levé lýtko.

To je vůbec zajímavý úkaz. Asi se vůbec nejedná o žádný úpon nebo natažený sval, protože jakmile to rozhýbu, tak mám naprostý pokoj, a to i při běhu. V klidu to nebolí, při protahování to nebolí, ale když třeba vstanu ze židle, tak mi tupou bolestí úplně podklesne noha. A pak zase nic. Jako by to byl nějaký skříplý nerv nebo něco… No, hlavně že se to nezhoršuje. Budu lýtko něčím zklidňujícím masírovat a třeba dá pokoj. Nemáte prosím někdo zkušenost?

30 Responses to “O tom, jak si protentokrát zákeřné mikroby nabily hubu…”

  1. Jitka napsal:

    Ahoj, teď jsi mi zamotal hlavu! Tedy: „… zákeřné mikroby nabily…“ – češtinářský oříšek! Na pohled to vypadá strašně, ale když se nad tím zamyslím, tak fakt nevím – spisovně by to samozřejmě bylo „zákeřní mikrobi nabili“, jenže Tys to napsal nespisovně – tak co s těmi „i X y“??? Ani v pravidlech to člověk nenajde… Teoreticky – nespisovně je – „ty mikroby“ – ale nevím, jestli bych nenapsala přece jen „ty mikrobi“… ???

  2. Lubosh napsal:

    Jitko, ono podle gramatiky jde obojí. Tedy „zákeřní mikrobi si nabili“ i „zákeřné mikroby si nabily“.

    Podle vzoru: ledoborce vypluly a ledoborci vypluli:-))

  3. Luboš R. napsal:

    Podobný stav, kdy srdce má tepovku „klidovou“, třeba kolem 120, a při tom psychický pocit při běhu je veliké úsilí, mám už asi tři roky. Myslím, že to bude nedostatkem energie v tělu, tedy špatná životospráva.

  4. Beet napsal:

    Tak nevím. Pravidla znají JEN „mikroby“. Viz. http://www.pra­vidla.cz .

    Ale to jsem odbočil. Tiše závidím jak jsi to nachlazení zvládl. Já už bojuju třetí týden a stále mě bolí v krku a trošku pokašlávám. Moje žena mě posílá k doktorovi, ale tomu já se stále bráním. Asi byla chyba minulý týden běžet ty dva závody do kopce. Ale subjektivně mi nic není, „jen“ mě trochu škrábe v krku a většinou večer pokašlávám. Jinak všechno v pohodě, klidová tepovka v normě.

    Dneska už jdu vyběhnout a buď to přestane nebo se to zhorší. Ale tento mezistav už mě nebaví.

  5. Jitka napsal:

    Luboši, díky, ledoborci je plně uspokojili… Beete, fakt? Já myslela, že mikrobi jsou živí!!!

  6. SP napsal:

    ..čau, k tomu „uklidnění“ na 120 tepů. myslim že je vhodnější to sledovat „o kolik“ ti to spadne za určitej čas (např. za minutu) než za jakou dobu to spadne na 120. ta hodnota se totiž trénovaností mění a taky záleží z jaké hodnoty ti to spadne. mno nevim jestli sem to napsal srozumitelně :o)

  7. Pubi napsal:

    Beete, já jsem teď taky bojoval s bolestní v krku. Už to vypadalo docela špatně a i jsem se bál, že budu muset ulehnout, ale pak jsem si na doporučení v lékárně koupil „GS Imunostim“ a až mě to překvapilo, jak mi to pomohlo. Balení sice stálo kolem 150 Kč, ale za ten klid to stojí. Zkus se na to podívat, třeba ti to taky pomůže.

  8. aerobní tragéd napsal:

    To: SP. Vím, to je druhá varianta. Asi ji ozkouším, nicméně výsledek vidím jako stejný, t.j. vidím, zda-li jsem nebo nejsem „objektivně“ unaven.

    To: Luboš R. Nevím, co myslíš „klidovou“ tepovkou. Já to mám nastaveno na 120 jako hranici na uklidnění po běhu, ale o klidové tepovce to není. Ono to pak padá dál nějam k 80 a níž. Úplně klidovou tepovku mám pořád plus mínus padesát… a je mi to k ničemu… :)

  9. Beet napsal:

    2 Jitka: Omlouvám se, nějak jsem špatně četl.

    mikrob, -a i -u m. živ. i neživ., mn. 1. -i i -y, 4., 7. -y

    Správně je obojí, jak už psal Lubosh.

    2 Pubi: Díky, možná vyzkouším. Od GS jsem používal Condro jako prevenci na klouby a zatím v pohodě.

    BTW Tak jsem ten dnešní běh přežil a už skoro nekašlu. Pro jistotu to klepu. Klep, klep, klep. ;-)

  10. STJ napsal:

    Z článku jasně vyplývá, že inkriminované (zákeřné) mikroby si nabily hubu o tragédovu imunitu, čili byly jasně neživé :)

  11. Mirek Kostlivý napsal:

    Češtinu nechám odborníkům, tak k tomu bolení v krku. Používám Hexoraletten a běhám pomalu dál. Samozřejmě, že jít na závod je hazard. V březnu jsem šel na 10km závod ve Kbelích a večer jsem to v divadle „vesele“ prokašlal.

  12. Luboš R. napsal:

    To: aerobní tragéd – myslel jsem tím relativně nízkou intenzitu běhu (120 tepů).

    Taky se mi občas stane, že po uběhnutí 3–5 km mi najednou úplně dojdou síly (při tepovce 130–140). Několikrát jsem musel dojít domů pěšky. Většinou to překonám pomalejším během dalších 3–5 km. Pak krize přejde a já mohu běžet úplně zlehka a v pohodě.