Co se vlastně dělo po květnovém maratonu?

Jak známo, můj první květnový pokus o maraton a celé to show popsané v prvním blogu bylo charakterizováno třemi písmeny: DNF. Aneb did not finish. Ze začátku mi nebylo bídně. Ani na duši, ani na těle. Dodělal jsem blog, rozloučil jsem se z části pateticky se čtenáři a zmizel v hlubinách Internetu, sledujíce alespoň tragédí běžeckou konferenci, kterou jsem na rozloučenou založil.

Tak dva týdny po neúspěšném maratonu mi bylo fajn. Běhal jsem a začal z nuly jezdit na kole, abych alespoň najel nějaký ten objem, protože se přiblížila první akce, kterou byl orienťák dvojic Bike Adventure devátého a desátého července. Jenže, někde na začátku června přibylo práce a navíc jsme připravovali náš každoroční cyklistický závod a já se přistihl, že vlastně vůbec netrénuju

Co hůř, najednou jsem zjistil, že se mi do toho vůbec nechce. Ani do kola, ani do běhu. Lenost, lenost, lenost. Kde jsou ty časy, kdy jsem sedl na silničku a objel stovku a navíc se na to těšil. Teď jsem se přistihl, že v práci makám jak šroub, na kolo ani do běhání se mi nechce a začínám pustnout. Přece jen, nějakou vůli mám, tak jsem alespoň na tom bajku něco najel. Ale ona bajková parta, kde jsem některým kolegům ještě loni ujížděl nebo alespoň stačil, mne letos zařízne jak králíka. Jak by ne, jarní kilometry na Malorce (zatímco já běhal) udělaly svoje. Tak nějak jsem si asi v duchu myslel, že po proběhaném jaru hupsnu na kolo a budu trhat asfalt. Ani náhodou. Na kole neúprosně platí najeté kilometry. Máš – jezdíš. Nemáš – parkuješ. Musím na to propříště jinak. Doufám že tělo si mou snahu pamatuje a že mne snad jednoho dne přiměřeně odmění.

Bike Adventure jsem neabsolvoval se svým standardním parťákem (je to závod dvojic), ale s jednou sportovně založenou kámoškou (jeho ženou) ve smíšené dvojici. To bylo zachraňující. Parťák by mi ujížděl (letos už má najeto hafo kilometrů), s kámoškou jsem BA mohl zajet tréninkově a dokonce docela slušně. I když – bylo to ten příšerně studený a propršený víkend. 150km v absolutním bahně v Moravském krasu byla docela chuťovka… ;)

Od té doby jezdím jak uplný hobík, objemy bídné, teď mám najeto za červen a červenec asi patnáct set, to je kulový. Druhou půlku června a červenec jsem ani neběhal. S malým objemem na kole se mi ani nechce ani na žádný můj oblíbený silniční maraton, netoužím po tom jet něco z podstaty. To by bylo po radosti.. Ono to je vůbec zvláštní. Já opravdu cítím, že to běhání mne změnilo. Hlavně duši. Postupem probíhajícího léta jsem zjistil, že mi chybí. Docela hodně ;)

Začíná srpen a já si říkám, že takhle to dál nejde. Tréninkový deník sice není prázdný, ale je to bída. Nemá to to, čemu se teď módně říká fokus. Cítím se poněkud „rozplizlý“. A hle, jakmile člověk věci nedrží na uzdě, jakoby pracovní život začal pohlcovat ten sportovní (o soukromém nemluvě). Chodím pozdě domů, udřen jak kůň, vstávám a jsem už unavený. Teď jsem si alespoň dosyta vybral dovolenou, na které mi všechno prošlo hlavou a řešení je nasnadě. Jak je možné, že na jaře jsem měl čas na práci, na přípravu na maraton a tak? Protože jsem to měl pod kontrolou. Teď se přistihuju, že se flákám. Místo abych si například naložil alespoň 70 nebo 80 kilometrů na silničce, tak vyrazím na bajku na třicet kilometrů očumovat do lesa a mám spoustu výmluv pro sebe sama. Pak se nemůžu divit, že mi to nejezdí.

Pravý čas po návratu z dovolené se sebrat, stanovit cíle a pustit se do toho znova. Mít věci pod kontrolou. Neboli – Aerobní tragéd strikes back! ;)

608 Responses to “Co se vlastně dělo po květnovém maratonu?”

  1. Lubosh napsal:

    Ať už se rozhodneš pro jakýkoli cíl (samozřejmě doufám, že to bude běžecký maraton:-)), držím palce!

  2. aerobní tragéd napsal:

    Maraton je jasná zpráva! .. ale asi k tomu budu muset něco přidat ;)

  3. Lubosh napsal:

    Ironman? Ale jo, to je taky solidní challenge:-)

  4. aerobní tragéd napsal:

    Luboshi, neblázni, no to nemám. Ale nějaký kratší triatlonek…

  5. …že mě to hned napadlo :-)

  6. Lubosh napsal:

    Kratší triatlonek, ale opravdu krátkej (300 m – 12 km – 3 km) jsem vyhrál kdysi dávno na pionýrském táboře. Z koupaliště jsem vylézal pátej, po kolu jsem byl druhej (upřímně: jako jeden z mála jsem na libertě neměl defekt) a v běhu jsem to napálil. No, a od té doby jsem na bedně nestál…:-)

  7. aerobní tragéd napsal:

    Až takhle krátkej ne. Vidím to někde na 1km+ plavání, 100km+ kolo a 10 – 20km běh. Na mne až až.

  8. Lubosh napsal:

    To držím palce. Plavání bych snad ještě nějak přežil, ale k běhu bych se už nedostal. Na kole 100 km jsem nikdy v kuse nedal a to by mě naprosto oddělalo. Loni jsem ujel 80 km za den (s hodinovou pauzou) a druhý den jsem skoro nemohl chodit…:-)