Pochoďáky…

Už jsem si dostatečně ověřil, že pro úspěch (rozuměj doběhnutí) při maratonu prostě musím běhat o víkendu delší kousky. A je to hrůza a úděs. Díky tomu, že už nějakou dobu popobíhám, tak nějakou tu desítku ufuním i se skupinou, kterou jsem neměl šanci před rokem uviset. Ale co naplat, běhy nad řekněme dvanáct nebo třináct kilometrů…. tam jsou prostě lvi. Jak pro mé tělo, tak pro můj mozek. Mám z nich strach a běží se mi opravdu blbě. Od půlky května jsem běžel třikrát šestnáctku, včera osmnáctku. Maratonci se nad těmito kilometry jako dlouhými běhy usmívají, já nikoli.

Ještě včera jsem si myslel, že to nebyla poprvé až taková hrůza. Přestože bylo teplo (které mi tradičně fakt dělá velké problémy), tak jsem poprvé po doběhu nezaregistroval stavy, kdy se mi chtělo ulehnout do prvního příkopu… Dal jsem si záležet, abych běžel skutečně pomalu, abych se snažil doběhnout v pohodě. Což se povedlo. Sice ostudné tempo, ale šlo to. Horší už to bylo dnes. Osmnáctka udělala čest svému jménu a podepsala se na mně dokonale. Dnes jsem chtěl vyklusat přibližně 45minut a byl jsem rád, že se vleču. Pravda, na regeneraci bylo jen asi čtrnáct hodin, ale i tak. Bída. No nic, v trápení zvaném dlouhé běhy budu muset pokračovat až do chvíle, kdy o víkendu budou padat dvacítky a víc. Teď si to ale nějak představit neumím, neboť hic sun leones ;)

Ale abych zas zbytečně nepanikařil… ono se stačí podívat do tabulky naběhaných kilometrů a je rázem vidět, kde je problém. Jasně že se nemohu vymlouvat jen na svůj běžecký netalent, ale taky na to, že tam ty kilometry zatím nemám. Takže show must go on… :)

6 Responses to “Pochoďáky…”

  1. STJ napsal:

    No jo, vedra opět přicházejí. Včera jsem měl delší běh a hodně jsem vzpomínal na ten tvůj popis tragédích pocitů. Slunce pařilo, ze mě lilo jak z konve a ten půllitr minerálky, co jsem měl s sebou došel někde na 15 km. Zbylou desítku jsem pak přemýšlel, jestli to nezabalím a nedojdu. Nakonec jsem to přece jen doklusal. Pocitově to bylo děsný, ale ty naběhané kilometry se určitě někde musí projevit – minimálně v součtu na konci měsíce :)

  2. Shadow napsal:

    Myslim, ze tvoje stavy jsou uplne normalni. Svuj teprve druhy letosni delsi beh. Minuly vikend to bylo 16km, tedka 20km. Na 16.km jsem byl o dve minuty rychlejsi nez minuly vikend, ale pak sel muj vykon exponencialne dolu, i presto, ze jsem se do te doby drzel velmi solidne na urovni 5:10–5:20/km. Proste po te sestnactce se to zlomilo, a jen silou vule jsem se dostrachal do konce, kdyz posledni kilak byl snad za osm minut. Dneska rano jsem ani nedokazal vstat, vsechno me boli… proste jsem hotovej. Priste ale umru az o 2km dal, ale kdyz to zkusim natahnout na 22km, tak na poslednim km odpadnu uplne stejne. Chce to proste trpelivost a vikend po vikendu se tim prokousat, az nekam ke tricitce. To uz je maratonsky cil skoro na dohled ;-)

  3. m.thums napsal:

    Klucí, to je přece jasné, taková změna počasí se prostě projevit musí….chce to opravdu pomalu, ono to zase přijde !!!

  4. Shadow napsal:

    ad m.thums – ja vim ze na zmene pocasi casto neco je… ale stejne mi ty „omluvy pocasim“ pripominaji vzdycky rceni "… po zimnim spanku prichazi jarni unava… " ;-)

  5. STJ napsal:

    Ještě dodatek – ta nedělní pětadvacítka sedla, projevilo se mi to o týden později na půlmaratonu v Blansku – běželo mi to prakticky samo :)

  6. To Shadow: Mám pocit, že to, čemu říkáš dlouhé běhy, běháš jako běhy tempové, zatímco dlouhé běhy by měly asi být ve volnějším tempu. Pak se člověk nemusí cítit špatně a vymlouvat se na počasí a libuje si, jaké že je venku příjemné teploučko.